Víte, že se mě na to ještě
nikdo neptal?
A já přitom
nevěděl, jak začít...
Jsem ráda, že se ptáte zrovna na
tohle. I když moc dobře znám tu písničku jednou jsi dole, jednou nahoře,
tak mi vůbec nedělá radost, když teď mají všichni potřebu mě chválit, že mě
všichni najednou chtěj´ do všech svejch novin a časopisů, že otevřu
ledničku a na másle je napsáno Lucie Bílá... Určitě už ten můj ksichtík
musí lízt lidem na nervy. A taky je to hrozně zavazující – až ta bublina
splaskne, tak se bude říkat – ta Bílá měla šanci a zase ji promarnila...
Ale teď jste tu šanci
chytla, takže by vám celý ten kolotoč měl vlastně vyhovovat.
Vy máte asi rád osobní
otázky, co? Mně se na ně neodpovídá zrovna nejlíp, i když, jako správnej
Skopec, jsem trošku samožer a exhibice... Vím, že potřebuju lidi, diváky,
že tohle pro mě není ani práce, takhle to celý žiju. A taky vím, že
všechny mý krizovky – že je umím tak jako štěstí vychutnávat pořádně –
spočívaly v tom, že jsem cítila neukojenost. Ne sexuální, ale neukojenost
v tom, co dělám. Že jsem zbytečná, nepotřebná. Umět zpívat je málo –
a já si navíc nemyslím, že to umím... Sebelítost ale necháme stranou,
protože už mi je jasný, že slzy vzbuzujou lítost a práce úctu. Jediný, co
jsem si vždycky přála, nebyla sláva a popularita, abych byla nejlepší
a tak, ale aby si mě mohli naši vážit. Oni mě totiž viděli zvenku,
nechápali moc tu mou potřebu bejt nezávislá na nikom a na ničem. Viděli
jen, že střídám podnájmy, mám jenom pár hadříků, že kolikrát přijedu domů
vyhladovělá, že s žádným chlapem nevydržím, že nemám žádnou stálou
práci... Jenže já tohle musela prožít, abych měla o čem zpívat – to se
v žádný škole nenaučíte. Hodně mě mrzelo, že rodičům nemůžu dokázat, že se
celou tu dobu neflákám... Největší porážku jsem zažila, když jsem někdy před
dvěma lety musela na nějaký čas zpátky domů, protože jsem v Praze neměla
kde bydlet. Hlavně tátovi jsem vždycky chtěla dokázat, že nikdy nebude litovat
toho, že mě do tý Prahy pustil. Říkal mi totiž, že jsem komediant, že stejně
jednou skončím v maringotce, kterou přitáhnou na náměstí, tam mně dovolí
něco zazpívat a hned mě poženou ven za město... Když jsem naše pozvala na
premiéru Bídníků, zažila jsem něco, čeho si vážím daleko víc, než celý tý
slavný bubliny kolem mě. Máma brečela, brácha se švagrovou byli taky naměkko
a táta mi prvně po sedmi letech, co jsem v týhle branži řek´ : ty asi
umíš zpívat, viď...?
A já si myslel, že
z vás budu dolovat každé slovo...
Musíte mě brzdit, já jsem
strašně ukecaná.
Jéžiš, tenisky, já to
věděla, že na ně příde... Nedáme si panáka a nebudem´ si tykat?
Rád. Co jsem tak
zaslechl, tak prý jsi nespolehlivá, je s tebou těžká práce, nějaké to
pití...
I paní Jiráskovou,
ředitelku Divadla na Vinohradech, prej varovali, jaký to bude peklo, až si sem
pustí Bílou... Když bylo asi po pátým představení, tak za mnou přišla a povídá
– až vás zase někdo bude pomlouvat, tak ho jednoduše pošlu do prdele...
A při tom nás vyfotili a já se na tý fotce dívám na paní Jiráskovou
s takovou pokorou, až jsem se sama lekla, kde se ten výraz ve mně vzal...
Víš co, celou tu minulou story nějak zkrátíme jo? Prostě jsem chodila na
konzervatoř a jsem na ní dodnes, protože nic se nedá přeskočit. Ani ta
puberta, ani to tehdejší pití. Malý stvoření z malý vesnice se vyučilo na
krejčovou, ale mělo jiný představy o životě a sny o Praze.
Přísná ruka otce hlídala přesný návraty domů, jenže neuhlídala. Tajný koncerty
s okresní kapelou a první pocity okresní slávy, pak v Praze
velikej bigbít s Arakainem a když tý děvence bylo tak sedmnáct,
příjde človíček se smlouvou a povídá: udělám z tebe umělkyni. Tak blbá
jsem zase nebyla, abych se z toho zjančila, ale byla jsem fakt zvědavá.
Dokonce jsem do studia vzala s sebou bráchu, protože jsem nevěřila, že
bysme někdy něco takovýho ještě mohli vidět... Neposlušný tenisky jsem slyšela
z rádia, když jsem ležela na posteli v lázních, a krve by se ve
mně nedořezal. Naštěstí to uváděli jako nějakou Lucii Bílou, to se mi ulevilo,
protože já jsem Hanka Zaňáková... No a pak, ani nevím jak, jsem začala
točit televize, psalo se o mně, připadalo mi, že to tak má bejt, když chce
člověk proniknout do toho velkýho pražskýho světa...
Bavilo
tě to?
Ne, ale byla jsem vykulená. Vedle mě byl v televizi třeba Gott nebo Korn, od kterých jsem dřív měla jenom podpisy. S Petrem Hannigem to muselo skončit, protože jsem brzo zjistila, že nemůžu dělat nic, co mě nezajímá, čemu nerozumím, natož aby mě někdo nutil... Tenkrát asi začaly ty řeči o mý nespolehlivosti a i Tenisky se se mnou táhly vlastně až do tý doby, než jsem udělala tu árii Niny Hagen do televizního Kouzelníka.
Zapomněla
jsi na Jiřího Vondráčka, který asi jako první něco o tvém hlase tušil...
Víš, čím už to bylo? S Jirkou jsem si připadala, že nejde jenom o smlouvy a prachy, že si můžem i rozumět jako normální lidi. Je skvělej kamarád, akorát jsme byli každej muzikantsky jinde.
Také
úvodní písnička na Missariel vypadá jako hagenovská poklona...
Jó? Myslíš, že ji
kopíruju?
Ne,
ale že je tvůj idol.
To jo, miluju ji, ale
vlastně ji moc neznám. Víš, že se narodila ve stejnej den jako já? Moh´ za to Roman
Holý, kterej mi asi před čtyřmi lety půjčil dvě kazety – hned jsem se do ní
zbláznila. Ale nic jinýho jsem od ní neslyšela, já vlastně ani muziku moc
neposlouchám, ani moc nečtu. Strašný, co? Jsem holt ten typ, co si občas pustí
Evropu 2 a do postele si před usnutím vezme kriminálku. Teď mám zrovna
ráda Draculu... Můžu ti říct, že tenkrát po tom Kouzelníkovi jsem najednou
dostala dvaadvacet nabídek a psychicky jsem se položila. Vůbec jsem
nevěděla, co mám dělat. Všichni si asi řekli – Bílá je volná, docela zpívá...
Jenže to nejde, dát si se mnou krátkej sraz, nabízím ti tohle a tohle, tak
si podepíšem smlouvu a dělej... S Ondrou Soukupem jsme spolu tři roky
točili různý maličkosti, reklamy, vokály do scénický muziky, a já najednou
zjistila, že si s ním i s Gábinou hrozně moc rozumím, že jsou
jako moje rodina. Že mi dají najíst, když k nim přídu..., a Gábina je
ke všemu perfektní ženská; já totiž
nejsem zrovna neoblíbenější u manželek nebo přítelkyň. Oni dva jsou jediní, kdo
ze mě za celou dobu mýho zpívání dostali maximum. No, maximum snad úplně ne,
protože už teď přemejšlím, jak je ukecám, abysme udělali další desku.
Podle ohlasů na tvou
muzikálovou roli to vypadá, že ses prosadila i v divadle.
Fakt je, že jsem si tajně přála někdy divadlo zkusit,
ale že mě to takhle chytne, to jsem nečekala... Právě Ondřej s Gábinou na
desce vystihli, že se strašně ráda pitvořím – to s tím pitvořením sice
tvrdí i Ivanka Chýlková, ale já jí rozumím. Miluju lidi, co jsou naladěný na
stejnou vlnu jako já, a to ona tedy je, a fest. Jednou mi řekla – ty bejt
herečka, tak tě zabiju... Ona bejt zpěvačka, tak já ji taky.
Gabriela coby textařka asi
musela vědět, co ti má napsat.
Myslíš ty chlapy, alkohol, drogy...? Ne, to je přesně
to pitvoření, zkoušení určitejch poloh. Ale zase na druhou stranu o tom všem
musíš něco vědět, abys to do toho výrazu dostal.
K tomu ale potřebuješ
hlasovou školu.
Nemám.
Ani teď jsi nechodila třeba
jenom na nějaký rychlokurz techniky?
Ne. To máš tak – když se budeš bát o chlapa, tedy ty
o ženskou, když do toho jdeš už dopředu s tím, že se o ni bojíš, tak ji
ztratíš.
Vychází ti to?
S hlasem? Zaklepu to, ale já fakt neumím a
nechci myslet dopředu. Teď je teď a díkybohu hodně žiju.
Asi nebudeš snadná partnerka.
Mužský potřebuju, strašně potřebuju někoho milovat.
Nejde jenom o sex – v tom vůbec nejsem puritánská, protože kdo sexuálně
nežije, je mrtvej člověk. Potřebuju mít ten pocit, že někoho držím vedle
sebe... Já stejně miluju naplno jedině na jevišti. Víš, těch vztahů jsem zažila
dost, ale vždycky to byla jenom etapa – prudkej začátek, střízlivej prostředek
a rychlej konec. Lidi obvykle mívaj´ vztahovou krizovku po roce, po pěti a snad
ještě po sedmi letech – já ji mívám po jedný větě, po hodině a ráno... zato
v práci mám jistotu, někam to pořád směřuje..., teď to asi vyzní jako
fráze, ale muzika je opravdu moje největší a nejvěrnější láska. Mě třeba mrzí,
když každou neděli mají Bídníci v divadle volno, a bojím se, až tohle moje
štěstí skončí.
Slyšel jsem, že už máš nabídky
na zahraniční angažmá.
Jé, kde já už všude měla bejt! Když něco bude, bude,
když ne, taky dobrý... Ale aspoň se pokouším učit anglicky.
Napadlo vás někdy, jak je
možné, že Lucie tak dlouho „ležela ladem“?
Ondřej: Je
mi to záhadný... Hlasovejma i výrazovejma možnostma je tady jednička, navíc ta
její povaha...
Gabriela: ... a pověst.
O: No, pověst má taky
výbornou, ale tím svým stylem života je naprosto ideální člověk pro tuhle
profesi. Takovej malej šílenec – ne, šílenec ne, ale excentrik. Já ji vlastně
dlouho vůbec neznal – pamatoval jsem si jenom Neposlušný tenisky a jak
z toho všichni měli srandu... Ani jsem ji nikdy neviděl.
G: To já ji s těma
Teniskama viděla v televizi a říkala jsem si, že to je přesně ten typ,
kterej si budou vojáci vylepovat do skříněk. Milej obličejíček, velký prsa...
O: Já ji viděl až někdy před
těmi třemi roky v Kouzelníkovi, kde dělala pseudopodobu podle Niny Hagen.
To jsem si řek´ – pane jo, to je něco,
a sehnal jsem si, aby mi nazpívala nějaký árie do Šach – matu. Tam to vlastně
všechno začalo a ona sama mě už tenkrát požádala, abysme spolu natočili desku.
Jenže elpíčko, to je strašná práce, a já byl v jednom kole mezi filmovou a
scénickou muzikou. Čili to bylo pořád – Lucie, to víš, že jo, něco uděláme...
Pak přišla zakázka slovenské soukromé firmy na filmovou taneční science –
fiction se skupinou UNO, jmenovalo se to Maratón, nevím, jestli jsi so viděl,
v televizi to pustili asi jenom jednou nebo dvakrát. Podle mě to bylo
velice zajímavě udělaný, vynikající kamera, vůbec hodně nezvyklý pojetí. No a
tam vlastně vzniknul základ pro desku Lucky – Perníková chaloupka, Missariel,
Maratón, Tango, ale to ještě nebyly současný texty, protože podle scénáře Lucka
zpívala v neurčitém jazyce, vše se totiž odehrávalo v neurčitým čase,
v neurčitým prostředí...
G: Dobrý bylo třeba Tango –
vzala jsem si italskej slovník a opisovala ze dvou kapitol, myslím že O a P.
Pak jsem si to pro sebe přeložila do češtiny a chechtala se těm blbostem, co
šly po sobě – karbanátek, amulet, proletář...
O: Teď si uvědomuju, že jsme
toho „vykradli“ víc, byl tam přece i motiv z Láska je láska...
To je na desce asi největší
hit...
O: Myslíš? My fakt nevíme, co
z toho jako hit vybrat.
V té písničce je taky
lehce „povědomý“ kytarový riff...
O: Jestli nějaký bystrý
kritik odhalí, že to je z Alphabet Street, dostane cukřík. Ale mohu
prohlásit, že tento riff věnoval osobně Prince Lucii, když nás vezli na Srí
Lance v obrněném transportéru z koncertního sálu do hotelu.
Čí je tam ten druhý hlas vedle
Lucie?
O: Ilony Csákové od Laury –
to je taky skvělá zpěvačka. Kdybych všechno stíhal, tak ona je přesně ten
člověk, se kterým bych rád něco udělal.
G: Navíc je to slušná holka,
umyla po sobě hrníček i lžičku. Ne že bych na tom bazírovala, ale nebývá to
v našem návštěvnickém průchoďáku zvykem.
O: Rozumíš, pak už je úplně
jedno, jak zpívá... Proto třeba Kotvald je slušnej zpěvák, ten se přezuje,
pozdraví...
G: (smích) Počkej, Bartošová
se přezouvala už na chodbě, ještě před rohožkou!
Pochopitelně jste přidali
písničky z Requiem pro panenku...
O: I ten film nám možná
pomoh´, abysme se dokopali k tomu, že tu desku konečně dotočíme. A řekli
jsme si, že to zkusíme dotáhnout sami ve třech. Gábina dostávala každej večer
úplatek ve formě flašky červenýho a krabičky cigaret, aby to do rána stihla. Já
dopsal zbytek muziky, všechno sám nahrál a zaranžoval a řeknu ti, že když bylo
hotovo, měl jsem všeho už plný zuby. Furt jsem si to přehrával, dokonce ve
spánku, úplně jsem ztratil odstup, a když mě ještě čekalo míchání, tak jsem
zařval – a ne! Poprosil jsem Pavla Růžičku z Ormů a nechal mu úplně volný
ruce. Samozřejmě jsem tam chodil, ale moc jsem mu do toho nekecal. Vím, že
dokáže nahrávku technicky dokonale zvládnout, aby zněla, aby všemu bylo
rozumět. Poslouchal jsem totiž těsně předtím Greatest Hits od Eurythmics – to
je tak výborná muzika, tak skvělej sound!
Slyšel jsi sólovou Annie
Lenox?
O: Jenom
něco a zase výborný – to je moje favoritka.
G: Ale viděli jsme jeden
clip, jak tam má připnutá křídla, a to nás tak naštvalo, protože my už rok
dopředu měly vymyšlenej název Missariel včetně obalu, kde bude taky motiv
s křídly. Naštěstí to nemají být ty andělíčkovský, ale pořádný dlouhý,
černý, a tak nás snad nebudou mít za epigony.
O: A ke všemu nám někdo
říkal, že název je Miss prášek na praní.
G: To taky měnit nebudem, ale
Procter & Gamble by nám moh´ něco šoupnout.
Vy jste psala všechny texty na
muziku?
G: Se Soukupem to jinak
nejde. A vždycky to jde na poslední chvíli.
To se klaním, nepůsobí totiž
jako pouhé výplně á nebo é.
G: Víte,
mě to jenom baví, jsem amatérka. Kdybych to dělala dýl, budu asi větší profík a
začnu přežvejkávat. Proto taky odmítám jiný nabídky a taky se bojím, že se do
jinejch lidí netrefím...
S Lucií to šlo?
O: No,
Gábina se na Lucku ze začátku dívala dost nedůvěrivě, když jsem se s ní
zavíral doma ve studiu.
G: Ty se divíš?! Lucka je
smršť sexu a pustit takovou šílenou ženskou do malýho prostoru s vlastním
manželem, to není žádná sranda... Ze začátku jsem z ní fakt měla docela
strach, protože ona není moc obvyklá osůbka, ale jak jsem ji postupně
poznávala, začala mě bavit, začínala jsem vědět, co jí můžu napsat. Ona je
v určitejch věcech dost cudná, a tím víc mě provokovalo podsouvat jí
nějakou dardu...
O: Vždycky říkala – to mi děláte
naschvál, to přece nemůžu zpívat, kvůli našim... Přitom třeba právě Missariel
je podle mě její výstižný portrét – „jsem zvíře, co šílí, jsem nýmand i
král...“ To je přesně ono, up – down, euforie – krize, to je přece její život.
G: Ona umí brát všechno
naplno, i vztahy, ve kterejch vůbec není pokrytec. Jiný ženský ležej´ vedle
toho svýho chlapa v posteli a dumaj´ o tom, že už je nebaví – tak to Lucka
už by tam dávno nebyla.
Neodrazovali vás od ní?
O: To víš
že jo. Lucie Bílá? Ty ses zbláznil! Ale Lucka musí nějakýmu projektu věřit,
protože jinak je nezvládnutelná.
G: A když mu věří, tak je
naopak ovlivnitelná. Musí se nadchnout a pak ji nic jinýho nezajímá, je
naprosto spolehlivá, přesná...
O: Zjistili jsme, že je
dokonale tvárnej materiál. Stačí naznačit a hned se chytá. Když jí to nejde,
tak s tím praští a řekne – nezlob se, teď na to nemám. Když ji nenutíš,
třeba hned druhej den to vysekne napoprvé.
V čem se cítila nejlíp?
O: Nejradši řve, je to prostě taková lvice Metro – Goldwin – Mayer. Museli
jsme ji krotit. Taky jsme u pár věcí hledali výraz, bavili se o něm, zkoušeli
různý verze a ona okamžitě kapírovala. Třeba Tango v opeře – původně jsme
to natočili v operním rejstříku, ale bylo to blbý... Tak jsme zase tápali,
až přišla Gábina a řekla – hele, zazpívej to jako Edith Piaf. Následovalo – jak
zpívá? Gábina – takhle... No a Lucka tam hned napodruhý narvala ten správnej
šantán, pak sice chtěla některý falše opravovat, ale to jsem striktně zakázal –
přesně to tam patří. Takhle jsme vlastně točili celej zpěv na desce – minimum
vracení a opravování detailů, buď hned první verze, anebo celý znovu. Taky mám
jenom osmistopák. Já stejně věřím spíš na first take, kdy do toho dáváš ten
hlavní pocit – opravy ho už sterilizujou.
Nevyhovuje ti Lucie náhodou i
kvůli tomu, že dokáže použít operní rejstřík? Taky Gottovi jsi teď do nové
písničky „nacpal“ operní sbor...
O: To víš, opera, to je moje
deviace. Pamatuješ na mýho Slušnýho člověka? Já tam debilně zpíval, ale
v odpovídačkách byly silný sbory. Na operní feelingy jsem si tam pozval
dokonce starou paní Zelenkovou.
???
G: No tys
tomu dal! Né Jitku, její maminku, ona zpívala ve filharmonickým sboru.
O: A miluju ještě valčíky. Až
budu lepší než Wagner, udělám desku carskejch valčíků!
Nestálo by spíš za to
připravit anglickou verzi Missariel? Mohla by mít venku šanci...
O: To se zeptej monitoru,
jestli maj´ nějaký ambice. Ale sám za sebe ti řeknu, že Lucie – teď nechci nikomu
od nás křivdit – má jako jediná všechny předpoklady k tomu, aby z ní
byla veliká hvězda.
A ty budeš zas slavný
z reklam na mazdu.
O: Pěknej
clip, ne? Zlanařil mě Renč, protože potřeboval podle scénáře „stárnoucího
playboye typu Ondřeje Soukupa.“ A když ho nemoh´ nikde sehnat, tak mi to dal
rovnou. Ale lidi mě poznali – v Jihlavě mi pumpař řek´ : jak to, že
nejezdíš mazdou, vole?
Text: František Fiala
Fotky: Antonín Malý
