osobnostielle

Proměny

LUCIE BÍLÉ Portrét Foto 1 Foto 2

Hanička Zaňáková se narodila v domě, ktorému se říkalo Škvárovna, v Otvovicích. Dnes je z ní nejoblíbenější česká zpěvačka. Jmenuje se Lucie Bílá a jméno není zdaleka to jediné, co se v jejím životě změnilo. Byla zpěvačkou, na kterou letí vojáci, rockerkou, výstřední hvězdou, okouzlující dámou... Dnes je – podle svých slov – především maminkou.

„Byly doby, kdy jsem se chovala hrozně pošetile a naivně. Po ničem takovém se mi nestýská, jen po té anonymní volnosti a životě, který se dal žít beztrestně. Maximálně jsem mohla udělat ostudu sobě. Teď, když něco provedu, udělám ostudu svému muži, rodině, lidem, kteří mi věří. Existuju podmíněně, vždy s ohledem na někoho nebo na něco...“ píše Lucie Bílá ve své knize Teď už to vím... Možné je všechno. Jako by některých ze svých proměn litovala...

Když jste měnila svůj vzhled a životní styl, měla jste někdy pochybnosti? Myslím tím, jestli jste si někdy přála, aby všechno zůstalo při starém?

Ne. Neměla jsem nikdy pochybnosti, protože jsem neprožívala změny jako cosi vykonstruovaného, umělého, ale jako přirozený proces zrání. Nemám ráda náhlé a nepochopitelné zvraty, ani ve společnosti, ani ve vlastním osudu. Nehlídám si image, ale život, a měním se spolu s ním.

Jste tedy dnes, v tuto chvíli, sama se sebou spokojená?

Jsem k sobě teď mnohem náročnější než dříve. Kdysi jsem se stýkala se spoustou nahodilých lidí jen proto, že jsem nechtěla být sama, zpívala jsem hudbu, která mi nic neříkala jen proto, že se to ode mne očekávalo. Ta doba je naštěstí pryč a já chci být náročnější k sobě i ke svému okolí. Jedním z mých největších hnacích motorů je věčná nespokojenost sama se sebou a strach z průměrnosti. Proto ani teď nemohu být definitivně spokojená...

Proměňujete se neustále. Nejdříve z Hany Zaňákové v rockerku. Pak z výstřední hvězdy v krásnou ženu, dnes je z vás okouzlující dáma. Jak se vlastně všechny ty proměny udály? Pomáhal vám někdo?

Změnila jsem se procesem zrání. Znáte to: v určitém věku člověk může za to, jak vypadá – vzhled odráží duševní stav. Myslím si, že největší vliv na mé duševní proměny, a tudíž i na můj fyzický vzhled měla láska, kterou jsme potkala, nebo přesněji, která potkala mě, vlídné a pevné rodinné zázení a samozřejmě narození děťátka. Co se týče těch, co mi pomáhali dotvářet vizuální image, pak bych chtěla jmenovat své vizážistky Claudii Marčekovou a Renatu Zelinkovou, kadeřnici Irenku Klapkovou a lidi z agentury Art Production K, kteří se o mě až dojemně starají.

Nakolik si necháte podadit, pokud jde o váš vzhled?

Ráda si nechám poradit, ale většinou jako správný Beran dám na svou tvrdou palici. Ale obdivuju ty, co rozumějí svému řemeslu tak, jako mu rozumí má kostýmní výtvarnice Jaruška Pecharová, která mě obléká pro natáčení klipů a občas mi „dokrmuje“ šatník. Anebo Josef Klír, který mi už ušil pár šatiček, jaké se hned tak v žádném butiku nevidí. Nedám dopustit ani na kosmetiku Elizabeth Arden a vlasové přípravky od Welly, oboje používám již delší dobu a jsem maximálně spokojená. Nehledám „světové značky“ nebo „zavedené firmy“, ale především osobitý názor, originalitu a dám na sympatie.

Jakou roli hrál ve vašich proměnách váš muž?

Můj muž hrál v tom všem rozhodující roli, přesněji – rozhodující byly láska a klid v srdci, které mi poskytl. Nezapomenu na dobu, kdy z mého vzhledu musel jít strach: na hlavě nemožné příčesy, na krku sto křížů, nehty nalakované načerno a místo úst rudý terč. Byla to ovšem jen naivní sebeobrana proti nepřátelskému světu – tak jako když se člověk ve tmě snaží zahnat strach hlasitým křikem. Díky rodinnému zázemí teď už „křičet“ nemusím.

S novým životem jste se vzdala i cigaret. Musíte mít velmi silnou vůli, když jste něco takového dokázala...

Některé zlozvyky si člověk sám před sebou dovedně ospravedlní, ale kouření je opravdu velký nesmysl – na to alibi neexistuje. Přestat – to pro mě nebyla otázka silné vůle, ale silného důvodu. Já jsem se šíleně zamilovala a tak, jak se říká, že láska hory přenáší, odnesla mi i poslední krabičku cigaret. Je tomu už šest let a mám z toho stále větší radost.

Když mluvíme o zlozvycích a nesmyslech – co si myslíte o násilném hubnutí a dietách?

Lepší je zvyknout si na velký zadek než na pokažený žaludek. Dieta, držená násilím za každou cenu, je zvěrstvo, mnohem lepší je udělat si z nedostatku přednost. Mám kamarádku, která je metráková, ale nese se jak královna. Říká: „Mužský, kterýmu se na vteřinu mihne v očích podezření, že jsem tlustá, mi jde z domu, nezaslouží si mě.“ Já jsem našla svého muže, když jsem ho přestala hledat, a hubnout jsem začala, když jsem přestala držet diety.

Změnila jste se, když se vám narodil syn Filip?

Narozením dítěte se vám změní absolutně všechno: v srdci se člověku probudí takový cit, o kterém předtím neměl ani ponětí. Ten pocit je něco mezi něžností a odpovědností. Říkám si, že bez Filípka by můj život postrádal smysl. Kdyby mi parní válec náhodou přejel hlavu a já už nemohla nikdy zpívat, nevadilo by mi to, protože mám taky jiné velké poslání, jsem máma.

Jste dnes zodpovědnější, serióznější a klidnější také proto, že jste matka?

Od té doby, co se Filip narodil, si říkám, že na něj musím mít dobrý vliv – zatím je to obráceně, zušlechťuje spíš on mě... ale myslím, že jako matka nemusíte být nutně naprosto seriózní. Znám spoustu krásných žen, které vedle svých dětí vypadají jako jejich kamarádky a vrstevnice.

O některých věcech, o nichž si teď povídáme, píšete také ve své knížce Teď už to vím... Možné je všechno. Myslím, že ta kniha je velmi upřímná.

Píšu o svém životě tak, jak jsem ho skutečně prožívala: o svém chudém a šťastném dětství, o ztřeštěném dospívání, o láskách a neláskach, o zpívání a hledání toho pravého, zkrátka o všem.

Psala jste knihu sama, nebo vám někdo pomáhal?

Nejsem spisovatelka, ale snad nejsem špatná vyprávěčka. S literární stylizací mi pomáhal publicista Jefim Fištejn, přítel naší rodiny.

V jakém vyšla knížka nákladu? Má úspěch?

V dnešní době není výše nákladu nic definitivního. Když jde kniha na odbyt, tak se průběžně dotiskuje. První náklad činil třicet tisíc a byl rozebrán takřka okamžitě. Dotisklo se v mnohem větším rozsahu a možná ani to není poslední slovo nakladatele. Prý se z toho stal jeden z nejprodávanějších titulů sezony.

Proč jste se vlastně rozhodla napsat knihu?

Dlouho jsem se rozhoupávala, než jsem se k tomu odhodlala. Pochopila jsem, že se kolem mne a mé veřejné činnosti nahromadilo tolik otázek, ale také tolik pomluv, drbů a pokroucených informací, že to chce uvést na pravou míru

„Nemohu jen tak zajít do kina, zastavit se s někým na kus řeči uprostřed rušné ulice, nemohu jít s kamarádem na kafe, jinak jsme okamžitě v řečech a na titulních stránkách, což je nefér vůči rodině,“ píše Lucie Bílá v závěru své knihy.

„Bojím se, že se hlasitě zasměji tam, kde se to nehodí. Bojím se dát si skleničku, že ztratím sebekontrolu. A zároveň vím, že pro mne není úniku. Že už nedovedu žít jen soukromý život, nemohu se zahrabat jako krtek někde na Šumavě, vyhodit na smetiště televizor a rádio, odříct noviny, chovat ovečky a večer recitovat nahlas básničky. Závidím těm, kdo to dokážou, ale není to nic pro mne. Vybrala jsem si jiný osud a musím se podřídit jeho pravidlům. A mám-li být zcela upřímná, není to nejhorší ze všech možných osudů.“

BLANKA KUTÍLKOVÁ

Foto: J. Šimandl, P. Horník, A. Pajer, E. Karkan, J. Ludvík / Archiv Lucie Bílé

Produkce: Klára Tománková

V textu byly použity úryvky z knihy Lucie Bílé Teď už to vím... Možné je všechno

1986 – „Jsem baculatá, naivní, všem všechno věřím a miluju všechno, co se blejská.“

1989 – „Už nevěřím nikomu, ale bohužel ani sobě, vypadám jako šílenec a křičím co nejhlasitěji. Snad proto, abych odehlala strach.“

1991 – „Mám třináctý podnájem, hledám lásku, ale i sama sebe. Možná by mi nebylo tak smutno, kdybych věděla, že písnička Requiem pro panenku, kterou právě zpívám, mi změní tolik věci v životě.“

1992 – „Dostala jsem ten rok všechny ceny, co vůbec jdou. Bylo to poprvé a byl to úžasný pocit. Jen jsem ještě dlouho poté měla pocit, že se mi jen něco zdálo.“

1993 – „Našla jsem sama sebe, když jsem začala myslet na ty druhé. Našla jsem lásku, když jsem ji přestala hledat. Změnila jsem se, kdyžn jsem se o to přestala snažit.“

1994 – „Mým hnacím motorem je nespokojenost sama se sebou a strach z průměrnosti.“

1995 – „Láska k muži je skvělá a jedinečná, ale ještě skvělejší a jedinečnější je láska k tvorečkovi, který se vám zevnitř opírá nožičnou o bříško.“